Narodil jsem se v jednom městě v severních Čechách.

Není to velkoměsto , které skýtá spoustu inspirace, kde to žije kulturním a společenským životem, které by ve mně vypěstovalo již od mala pocit světáckosti a sebestřednosti, ale není to ani město malé, které svým poklidným životem dává prostor poezii všedního dne, snům, kde je ticho.

Město, kde jsem se narodil je téměř ze všech stran roubeno horskými kopci, není zde vidět do daleka, není zde rozletu.

Za dob komunismu město průmyslu, dnes místo s největší koncentrací obchodních domů v Evropě. Výstavba (jako ozvěna minulého "budování") a ruku v ruce sport, každopádně na vrcholové a profesionální úrovni. Ani jedna z těchto věcí mne hlouběji nezasáhla, ačkoliv pocházím z rodiny architektů, stavařů a sportovců.

Zkrátka to vypadá, že jsem se narodil na úplně špatném místě, ale vlastně je to tak správně. Nic nemůže být nalajnováno a připraveno v příběhu tak, aby to logicky do sebe pasovalo a souhlasilo. Mnohdy jen pouhá náhoda a absurdní protiklad posunuje mou existenci blíže k zániku.

Zelená zahrada, třešně a jabloně, tajemná půda u sousedů, cesta za domem, ohínek mezi kameny. Malý hošík se nemůže těch krás nabažit. O prázdninách prolézá borové lesy a pískovcové skály, starou stodolu zná se všemi jejími pachy a kouzly, aby ho osud z ničeho nic zanesl na daleký Island, do Rejkjavíku, do cizí země, kde jeho otec pracuje na Československé ambasádě. Pár let tedy žije na ostrově mezi Evropou a Amerikou, ve vyspělé západní společnosti, zatímco doma vrcholí doba komunistického realismu.

Až teprve později, když rodiče ještě zůstali v zahraničí a chlapec, vzhledem k věku a vzdělání žil u prarodičů počal vše co ho obklopovalo, to známé, to po čem na ostrově tolik toužil, vnímat hlouběji. Začal si uvědomovat cenu domova, skutečnosti, času a prostoru a začal kreslit, psát a malovat, ovlivněn svým moudrým dědečkem, který v něm probouzel zájem o hudbu, výtvarné umění a přírodu.

Potom jsem ale vůbec nechtěl malovat, jelikož jsem musel kreslit, kreslit a kreslit, abych se dostal na uměleckou průmyslovku, kam mne nakonec nepřijali, pro nedostatek talentu. A tak se stalo, že jsem zvolil úplně jinou dráhu než se ode mě očekávalo, dráhu rebela, rockera, vyvrhela a chuligána. Ponořil jsem se do temnoty se vším, co k tomu patří. Jsou to léta prchavých okamžiků, bláznivých večírků a smutných rán. Doba plonková. Doba kdy jsem utopil spoustu příležitostí a možností. Jenže, zase nelze říci, že to všechno bylo k ničemu, že to bylo na nic. Přineslo mi to cenné zkušenosti a tím, že jsem si všechno vyzkoušel na vlastní kůži, tím že jsem si všechno musel později sám vybojovat a dohnat, jsem získal mnohem víc.           

Z této bludné dráhy mě nakonec vychýlila  až moje současná žena Kateřina. Dodnes nevím, jak se jí to podařilo...  Podařilo se jí dokonce nadělit mi dvě krásné děti Johanku a Františka a zřejmě právě jim nejvíc vděčím za své probuzení.

Od té doby jsem vystřídal několik zaměstnání, od řidiče, skladníka, vedoucího prodejny, obchodního zástupce, až po junior designera společnosti EXX, kterou jsem opustil v roce 2012 a dal se na volnou nohu. Založil jsem DESIGN STUDIO INTERIER-O a snažím se o vlastní přispění k lepšímu světu, alespoň v domech a bytech svých klientů.

Nikdy jsem ale nepřestal malovat, kreslit, fotit, psát a skládat hudbu. Toto je mojí součástí, toto všechno najednou a stále dokola, mojí přirozeností a nutností zároveň. Pokaždé když skončím s jedním, vrhnu se na druhé, neboť každý začátek je předzvěstí dalšího konce a každý konec věstí nový začátek!

Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost.

/ Martin Heidegger ve volném výkladu /