" Deus semper idem, noverim me, noverim te. " 

Toto si jedné noci, kdesi na severním pobřeží afrického kontinentu, v útrobách města Hippo, poznamenal svatý Augustin - "Bože, ať poznám sebe a poznám Tebe."

Málo kdo se v západním světě za posledních dva tisíce let přiblížil světlu poznání jako on. A přes to, zůstává ve stínu nezájmu a zapomnění. Na Augustinovi je zajímavé nejen jeho filozofování, ale celkový přístup, jeho upřímná snaha o pravdivou výpověď, nezkreslený a nezkrášlený výklad svého vlastního usilování a hledání.

Sokrates chodil po Athénách a provokoval vážené občany svými promyšlenými otázkami. Provokoval tak dlouho, až ho za to vážení občané odsoudili k smrti. Nakonec dostal možnost se zachránit útěkem, ale milý Sokrates se jim zase jen vysmál a raději volil smrt, než aby zbaběle utíkal.

Sokrates se počítá mezi první opravdové filosofy, ač sám nic nenapsal. To jeho žák Platon zase napsal téměř všechno, co o Sokratovi víme, a ještě leccos navíc. Například to, že svět, ve kterém žijeme není opravdový, ale že je to jen takový odraz všech možných myšlenek a snů - idejí. Ideje pro něj byly stejně důležité, jako jeho žáci a přátelé, kteří se scházeli v stinných zahradách a pavilonech, kde diskutovali, rozprávěli a sem tam se i velice esteticky pomazlili. To bylo tehdy v Řecku naprosto normální, ale jednoho vynikajícího žáka to přestalo bavit a rozhodl se tomu světu idejí, ale i tomu skutečnému, kolem sebe, přijít na kloub. Začal svět, přírodu, vesmír vše kolem sebe zkoumat. A to se tehdy ještě pořádně nevědělo jak na to, neexistovala totiž žádná pořádná metodika. Pozorování, třídění, popisování, to všechno musel Aristoteles nejdříve vymyslet a zavést. Postupně založil několik vědeckých disciplín, definoval mnoho definic a položil základy naší neotřesitelné vědy.

Na tyhle tři kultovní chlapíky navazuje celá řada chlapíků více, či méně kultovních, které výrazně završuje velký Immanuel Kant se svým kategorickým imperativem, Martin Heidegger se svým bytím a časem a konec konců i veliký Einstein se svými fotoelektrickými jevy. Všichni se ale snaží hledat a šmátrat všude možně kolem sebe, kdežto svoje vlastní nitro nechávají ležet, když už ne úplně ladem, tak alespoň ve stínu.

Jestliže nám filosofie má poskytnout lepší orientaci ve světe, v našem životě, musíme nejdříve ze všeho poznat svět svůj vlastní. Svoje vlastní uvažování, svoje emoce, svoje přednosti a chyby. Můžeme znát celý vesmír, můžeme vidět do nejjemnějších struktur DNA, ale nebude nám to k ničemu, pokud nepochopíme sami sebe. Teprve potom můžeme všechny ty vymoženosti a zkušenosti současného lidstva opravdu uplatnit.

Naším největším problémem dnes není nedostatek, ale nadbytek. 

Naším problémem není nedostatek, vědomostí, informací a znalostí, ale nedostatek porozumění. Nemáme problém s nedostatkem citu, ale soucitu!

Málokdo vlastně opravdu chápe to slovo, soucit není nadržování ufňukancovi, soucit není strpění chudáka, soucit není litování!

Soucit je umění sounáležitosti, zážitek jednoty, vědomé přijmutí skutečnosti, že každý v sobě máme část toho druhého. A to nesouvisí jenom s Ježíšem a Buddhou, ale potvrzuje to i Einstein.

To, co vnímám já, nemusí stejně vnímat i ostatní, ale klíč k porozumění tkví právě v mém umění soucítit, v mém umění vnímat.

Žijeme v tom bezpečnějším světě, Evropa je místo, kde míra porozumění a soucitu zřejmě dosahuje těch nejvyšších hodnot na celém globu. Proto je situace tak složitá, proto si s tím vlastně nikdo neví pořádně rady, proto neexistují jednoduchá a rychlá řešení. Ale je to výzva, a zvláště u nás, v Čechách. Chtěli bychom, aby západ rozuměl východu, chudí, aby rozuměli bohatým, hladový sytému, ale rozumíme vlastně sami sobě? Jaké pohnutky nás nutí dělat věci, které děláme?

A tak i tento web je možná více než osobní prezentací, spíš pokusem o hledání sebe sama, pokusem o osobní výpověď, takové malé virtuální vyznání...

J.Š.