kolem dnů
Samizdatová sbírka básní z roku 2000
Kolem dnů
Kolem dnů krouží divný ptáci
Nemají křídla voči nemaj
Každý kruh začíná tam kde končí
Svý světlo jsi každej sám.
Smíš se ptát
Smíš se ptát
na barvu vody
v černé váze.
Šťáva z tmy však,
chutná jinak.
Alespoň květinu
obyčejnou a krásnou
zalil liják.
Umyl saze.
Tichý rozhovor
Rozčísl jsem trávě vlasy
Lehnul si na její lože
Prosil ji, ať mě tu nechá
V očích slunce, v srdci nože.
Země ke mně tiše mluví
Pod kůži mi šepotá
Každá chvíle je pro tebe
Zlatý střípek života
Rorýsi
Spoléhám na vás rorýsi,
že mne tu nenecháte,
spoléhám na vás,
až na konci léta
začnete se houfovat,
že na mně nezapomenete.
A dáte mi vědět taky,
abych se připravil
na další dlouhou cestu.
Na cestu tam a zase zpátky.
Nebe
Chytil jsem do dlaní
dvě kapky deště,
abych je procedil
v jednu jedinou.
Chvíli to chladí,
chvíli zebe,
chytil jsem do dlaní
celé nebe.
Občané
Čistěte studny
Občané velkoměsta
A sbírejte po svých
Holubech trus
A běda vám
Ukápne-li
Při nedělním obědě
Rajská na ubrus
Lampa
Zažhnuli lampu
nám přímo pod okny
To snad aby večery
nebyly tak snadné
To abychom si nemysleli
že na nás zapomněli
Jsme součástkou
zbytečného stroje
Už jednou pro vždy
Součástkou zbytečnou
3+1 v paneláku
Hlasy dolétly z ulice
a cestou se ztratil smysl vět
tam někde venku vyslovených.
Jen ptačí řeči navečer je někdy rozumět.
O poschodí výš kdosi zavřel okno
rázněji než bývá zvykem.
Pod naším balkonem prošli dva milenci
a ona se usmála, asi poznala, že se mi líbí,
a on to neviděl.
Výtah teď spustil svůj každodenní pláč,
až je smutno po chodbách,
křikly dveře a zašeptaly schody.
Chvíli bude ticho.
Ta kůže
Ta kůže je tak stará
Jak jen může být
A přeci mě nese
Víc než kosti
A oči jsou
Průstřely srdce
Čas není
Čas není, jen řeky plynou
a uprostřed proudu
loďka se kolébá
ze strany na stranu
jak pírko kachní,
neschopno bez
křídla letět
Noc halí závoj bílých mraků
Noc halí závoj bílých mraků
poslední přání je tichá hladina,
do ulic zejí okna paneláků
na břízu
topol po tmě vzpomíná.
Na vteřinu doma
Otevřel jsem dveře
Seběhl jsem schody
Loukou to venku voní
Jako málokdy
Posekali trávu v parku
Když zavřu oči
A zacpu si uši
Jsem na vteřinu
doma
Úzkost
Přichází to samo
Nevím odkud
Jak smutek na podzim
když přes ploty se vkrádá
Už teď
na začátku léta
se ho bojím
Zpráva
Znáš gesta svejch známejch
a víš kde nakupovat
Elektroniku, Hadry, Chlast
A Pán se ti směje
Moloch kterýho uctíváš
se chechtá až se zajíká
Smějete se sobě navzájem
Učíš se tvářit happy
a zůstalo ti to
na ksichtě, na hadrech
v srdci
Jde to s tebou každej den
Čím větší vodvaz
tím větší nuda
Volám ti stokrát za minutu
ale pořád máš obsazeno,
nebo záznamník, nebo nedostupno
Ty nevíš, jak žijou lidi !
Všední
Onehdá
jsem přišel domů
a protože
jsem byl rozveselený
rozjásaný a rozevlátý
rozsekal jsem se
na malé krvavé kousky
To abych
nepoznal svou pravou tvář
abyc jí ani náhodou
nezahlédl v zrcadle
Musel bych pak plakat
zoufat si a brát se vážně
Asi, nevím
Nikdy jsem to nezkoušel
Nic víc nechci
Mnohdy se pozná až v plameni
duše dřeva
Jen kousek cesty, záblesk, znamení
nic víc nechci
Za bílého dne však vidět není
zmije v trávě